Písecká brána

Jelikož nás Hóňova indispozice naprosto zbavila možnosti bazénovat, lézt po stěně a cyklistit museli jsme na víkend najít nějakej jinej program - a hle Praha 6 nabízela zdarma oslavu Velikonoc na Písecké Bráně, místu to nejen pěkném, ale i kulturním. Výtvarná dílna byla parádní - zdobily se květináče, zasývalo osení, pletly se pomlázky, malovala vajíčka ( já jsem zvládla s dětmi velikonoční zapichovátka a tu pomlázku) a pak přiško divadýlko - dětmi oblíbená Majda- Ovšem bez Františka, což byla chybal, protože ji tím zjevně chyběla ta intelektuální část dua, které by mohla sekundovat. Inu bez Františka je Majda asi neco jako Michal bez Františka. Hrůza a děs. Zpívala písníčky pro děti, snažila se tvářit mile, ale jakmile otevřela pusu a začala mluvit, mě se otevřela kudla v kapse. Ta paní vykazovala všechny známky jisté regrese, patrně vyplývající s dlouhodobého pobytu mezi dětmi- z takovédleho odchovu se pak není co divit, že děti skončí u Maxim Turbulence a následně u pervitinu. Teď mě napadá, je možné, že takhle časem zblbnou i pediatři?

Up and down

Jelikož jaro nejenže zaklepalo na dveře, ale přímo vběhlo do všech českých i moravských kotlin i kotlinek, uložili jsme lyže a vyrazili v pátek na kola. Káťa prvně na tomášovském s přidělanými kolečky a hnedle celkem suverénně začala šlapat, ostatvně se to od ní čekalo, tak jaképak velké caviky. Prostě sedla šlapala a jela až do té doby, než jí ta veliká helma s Elmem zakryla totálně výhled. Hóňa ( s Aničkou blbnoucí) dělali v podstatě totéž jen jejich akční radius už je úplně jinej - zmizí si to někam daleko a pak se rozesmátí řídí děsivou rychlostí zpátka. Zkrátka cyklisti. Jenže jak nás tou svou šikovností namlsaly! Když už jsme se vraceli k autu, Hóňa se srazil s Aničkou. Hned po pádu bylo evidentní, že srážka těhle dvou velocypédistů nebyla jen tak - nehtík na jeho malíčku visel jen na vlásku a na prst mu skoro nešlo sáhnout. Takže nedle domů, předat Danovi Kačku a jet na chíru Na Bulovku. Nebudu to nijak protahovat - sedí teď za mnou ruku va sádře a jezdíme na převazy ( což je dost nemilé, zejména pro nátury mýho a Hóňovýho typu). Ručku má mít imobilizovanou ještě 3 týdny a školka ho nechce...
Takže Kátin velký úspěch šlapenda a Hóňova drandění zůstalo zapomenutu pod tíhou zranění. No není každý den posvícení, žejo.

Hóňa vyhrál finální bitvu!

Tak Honzulín vede jedna nula v boji proti lyžím. O víkendu jsme jen spolu a s Majdou vyrazili do Bedřichova abych tam Honzu naučila alespoň trochu lyžovat a Majda si mohla zaběžkovat. Vyrazili jsme z Prahy v pátek večer a Hóňa když v devět večer uviděl osvětlené jizerské sjezdovky permanentně vykřikoval, jak chce už teď lyžovat a všechno se naučit! Jeho nadšení lehce opadlo, když si musel v sobotu ráno donést lyžičky pěkný kiláček na sjezdovku a pak vyjet sám nahoru na DOSPĚLÁCKÉ pomě! ( Pan vlekař byl nekompromisní:). Udržel se až do pátého sloupu, statečně bojoval i se sjezdem a i kdyz bylo celý den ošklivo statečně bojoval na dětském vleku a svážku v následujících dispciplinách: slalom, jízda va vleku včetně poskakování, komunikace s kýmkoliv kdo byl v okolí, pojíždění větví smrku těsně u země a sjezd šusem a prodké zabrzdění. Prostě se z něj za ten den stal Tomba plácku na Malinovce. Večer jsme na něj s Majdou koukaly jak spí a pozorovaly, jak i ze spánku šmrdlá nožičkama jakoby stál ve frontě. Neděle nás přivítala ještě hnusnějším počasím ( Majda vzdala běžky už od rána) ale Hóňa natěšenej na lyžování snad ani déšť nevnímal. A tak po pár rozjížďkách na malém vleku jsem vyrazili na červenou a - světe div se - byla pokořena!!! Stylem obloučků a bez ječení s úsměvem na rtech! Podruhé už se nám to sice nepodařilo, ale to už byl snich tak měkký, že jsem lyžovali prakticky po kolena ve vodě. Jen nám vypověděl službu foťák, takže dokumentace tohohle úspěchu je v pravdě mizerná, tak na velikosti triumfu nic neubírá!

Káťa je školanda!!!

Už to máme černé na bílém, Káťa byla úspěšně přijata do MŠ Štěpničná!!!! Ovšem když jsme si šly spolu pro to rozhodnutí, tak jsem na ní vyhrkla: Káťo, ty půjdeš do školky!!! a ona se rozplakala - vždyť byla celý den v jesličkách, tak proč bych měla jít ještě do školky!!!!

Postřehy od Prekopové

Výchova znamená investovat bez ohledu na cíl a přínos. Je to láska bez podmínek.
Výchovným cílem je aby dítě vědělo, že všechny těžkosti může překonat, je silnější i když se momentálně cítí slabé, umí snášet nedostatek, umí zodpovídat za sebe i zadruhé, má úctu ke svému okolí, k menším, stejně velkým i starším, úctu ke všemu stvoření, může sloužit aniž by se ponížilo, umí také vytvářet, je pánem svého světa, ale že zároveň tento svět podléhá duchovnímu zákonu...
Tak to je teď taková moje mantrička:).

Další údiv nad dětským myšlením

Dneska jsem zas doma rozebírali smrt - děti byly u Ivany a tak se Hóňa vrátil s tím, jestli si může ještě popovídat s dědou Jindrou... odpověděla jsem mu, že když bude dobře poslouchat a moc si to přát, že mu děda třeba ještě něco řekne a poradí, protože je možné, že je vlastně všude okolo, ve všem okolo nás. Prostě jsem měla takouvou transendentální přednášku o nesmrtelnosti dušea Hóňa na to: Takože je v mých punčocháčích?? No jo, něco mě tam škrtí a hele hlavička.
A že je i v tědlech hračkách? A jako i va našem botníku???
A Káťa to korunovala: Děda je v botníku? To si tam schoval boty?...
Tak teda nevím na některý věci je na ně asi brzo, brzičko...