Kutička

je u nás na Bulovce. V pátek další vedra, kolap, RZP, hospitalizace. tentokráte k nám va Bulovku na II. internu. Když ji tam dovezli, říkali ji prý sestřičky: víte, kde jsme? V nemocnici. A babička: TAK SI TAM BUĎTE! Má nebo spíš měla na tohle prostě dar. Bohužel, nám to nějak vzdává. Přestala nadávat, jíst, pít, vstávat, o víkendu měla teplotu. Byla jsem tam s Marcelkou v sobotu, něco jsme do ni nastrkaly, ale je to děsně málo. Vím, že se už babička nikdy nevrátí, že nám ji nikdo už nevyladí do formy z roku 2000, ale stejně je toho strašně moc, co jsme s Marcelkou s ní prožily. A začínám si u ní uvědomovat nejen konečnost našich dnů, ale neutěšitelnost nemocnice. Chtěla bych pro ni zajistit co největší důstojnost, ale zárověň vím, že o tu klidnou, tichou důstojnost stáří ji připravila medicína. Co nabídla všem těm lidem naoplatku je nedůstojné stáří, velikosti extralong.