Minulý týden jsem sloužila ve středu službu v práci a uvolněné dopoledne ve čtvrtek jsme hodlala věnovat bohulibým činnostem typu návštěva knihovny, úklid domácnosti, vana - dlouhá a pořádná. A celé se to jen lehce mělo zkomplikovat, když mi ráno Dan zatelefonoval, že zapomněli s Honzíčkem doma svačinu, prý abych mu ji hodila do školy. Donesla jsme nic zlého netuše svačinu do školy a při její předávce jsem byla odchycena Honou pani ucitelkou s tím, že Honzík zlobí, je hyperaktivní. neposlouchá, dělá ze sebe kašpara, pořád musí na sebe upozorňovat, chce být ve všem nejlepší, pere se, odchází z lavice, vykřikuje, křičí a blablabla, blablabla, blablabla... No prostě hrůza. Úplně mi to zbortilo představy, vážně jsem si do té doby myslela, že Honzík, který má školu moc rád, se podvolil jejím pravidlům. Hlavně mi mluvila snad úplně o jiném dítěti, než jak ho znám z domova.... Ještě než jsem dorazila domů, volala jsem mamince a Danovi, aby mi pomohli se uklidnit.Vysvětlili mi oba totiž, že problém nebude nejspíš tkvět v paHonzíkovi, ale hlavně v paní učitelce. A ak se přes to přenést.
Jak jsem byla dopoledne smaa doma - a vůbec nic bohulibého nedělala - vzpomněla jsem si na svoje léta strávená ve škole, jak jsem byla svázána pravidly, která jsem nechápala, protože nebyl kdo by mi je vysvětlil a jak jsem se musela vypořádávat se spoustou připomínek, diktátů, nařízeních, rozkazů, podmínek, napomínání a hlavně křivd a nespravedlností- o jejichž vysvětlení nikdo nestál. A měla jsem pocit, že to je pořád to samé. Zkrátka moje představy o tom, že se školství po revoluci proměnilo v oázu klidu a porozumnění se rozplynuly jako pára. Paní učitelky nebudou celý život nadšeně studobat nejnovější psychologické metodiky a natož je zavádět do praxe. Nemůžou 20 let učit dokola totéž plny odhodlání a bez vyhoření, prostě proto, že práce je mnoho, děti jsou živé a ohodnocení se stále nedostává. Jediná výhoda, kterou ještě mají je moc nad námi rodiči a převaha nad dětmi.
Ostatně tohle je to, co si přejeme od celé společnosti - obrat o 180 stupňů k lepšímu, k morálce, k tradičním hodnotám. Nadšení, které by nám i 23 let po revoluci vydrželo, světýlka na Národní třídě, plaménky v očích...
To co oboje spoluje je touha po odměně - možná, že kdyby se učitelé, lékaři i celá společnost měli lépe, dostalo by se jim zasloužené odměny zbyl by čas i na odpočinek a na adost z dobře odvedené práce. Škoda je, že si na to budou muset počkat spíš Honzíkovy děti....
Žádné komentáře:
Okomentovat