Káťa zpívá:

já mám koně, vaný koně, to sou koně mí... když já jim dám ovoce, oni skáčou do ovce, já mám koně, vaný koně, to sou moje mí...

Umění se přemoci

Tak je to tu opět: Kolotoooočeeee, Našeskvěláautíčkazamimořádnoucenu, cukrovááááá vata, tisíce zkažených zubů, cigaret a hitů 80tých let. Matějská. Bohužel je to i sen našich dětí.
Takže jelikož bylo odpoledne krásně ( a taky se mi moc nepovedla maska kominíka - štětka vyrovená z bambulí a roličky na toaletní papír prostě nikdy nebude to ono) tak jsme vyrazili. Se vším jsem byla smířená, děti byli paradně nadšený, jak to má být, Káťa chodila úplně sama, Hóňa se neztrácel, peníze se ztrácely zkrátka odpoledne jak má být. Jen jsem je nalákala na skákací hrad - což je v podstatě řízená hypotermie ( celý hrad je jako ledové království a kulišáci za chvíli plakali, protože je záblo celé tělo - jak jsme měli být vevnitř neměli ani pončocháče). Prostě parádní odpo jen jsem tu přemíru nevkusu musela večer kompenzovat na Skutrově Kultovním představení ( mimochodem paráda).

Hory

Tak Úpa zase nezklamala, úžasný týden byť v tom nejhorším možném počasí, byť všude a pořád byly děti, děti a zase něčí děti a byť Hóňa a Káťa vyžadovali permanentní asistenci někoho z dospěláků.
Ještě ořed začátkem lyžování jsem byla neochvějně přesvědčena, že se Hóňa naučil lyžovat v podsatě lyžařskou abstinencí po celý rok, že krásně dozrál a až se postaví na sjezdovky bude slalomovat mnimálně jako Tomba a zároveň Káťa bude jeho největší fanynka, jsem se ale vzdala všech nadějí. Honzík celou dobu řval a ječel, Káťa taky a ani jednoho nebavilo se pinožit v mlze, větru a zimě po sjezdovce. Naštěstí se všechno umoudřilo další dny - Míša Bernardová nám vnukla fígl s hůlkou a tak dál už Hóňa drnadil na hůlce jako závodník. Takže zase jako obvykle zkazila jsem si to sama svým nehorázným očekáváním. Odpoledne už jsme se na sjezdovku nedrápali, ale sjížděli kopce kolem chalupy, tlapkali po stopách Krakonoše nebo se honili do chalupě. Zkrátka parádní hory a to hlavně proto, že všude a pořád okolo byly děti, děti a zase ty děti....
2.-21.2. 2010
Bernardovi 4ks
Hrubý 3ks
Koudelkovi 5ks
Peřinovi 4ks
and Dedekfamily...

Nebezpečný Ken

Tak jsem si až dovčerejška myslela, že nebezpečenství hrozí malým holčičkám, když jsou determinovány panenkami Barbie. Chachááá: Hóňa mi včera večer vzal vítr z plachet, když prohlásil: Mami, proč nemám břicho ja Ken? Já na to: Jakej Ken???? No, ten manžel od Barbí, má ho takový pěkně kostičkovaný....

Logika věci

Hoňa:
Hele tati, to když jako prdim, tak to vlastně kašlu prdelí, viď?

Slovníček Honi

ostříhačka - kadeřnice
čelovník - permoník ( prostože permoníci nosej čelovky)

Kačenka a její široká náruč

Úplně mě překvapuje jak moc se píše o separační úzkosti kolem druhého roku. Živě si pamatuju, že když jsem někam odkládala Honzíka citovala jsem celé odstavce o tom, jak jsme teď na sebe navázáni a že je to stádium, kterým si musí projít každý rodič a každá ratolest. Teď u Kačenky vidím, že jsem byla vedle jak ta jedle. jednak každé dítko je unikát a druhak Káťa nějak dokáže do svého dvouletého srdíčka poskládat celou velikou rodinu. A tak když se jí zeptám, co by chtěla dělat obvykle ani nezmíní nějakou kontkrétní činnost, ale dozvím se, že by to chtěla: tátou, mámou, bábou, Hafíkovou, babičtou Ivankou, dědou Mirtem, dědou Honzou, Tutičtou, tetou, Fáfou, Adámkem, Venouškem, Aničtou....